Za Karlem Čapkem aneb Boží hod jinak

Geordyn

25. 12. 2016 Kosa zostra čili vlkovobloguje.wordpress.com

Je 25.prosinec, den odchodu jednoho z našich významných spisovatelů, Karla Čapka.

Stalo se to v době vánočních svátků v roce 1938. V době našeho největšího národního ponížení, po zradě našich tehdejších spojenců – Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, v nacistickém Mnichově. S přímou, velkou a neodpustitelnou usilovnost německého obyvatelstva bývalé Republiky československé. Mnichovská tragedie poznamenala český národ po všech stránkách až dodnes. A stále toto trauma nás drtí svou podlostí tehdejších aktérů – nejen Britů, Francouzů, Němců, Italů a těch, kterým s e tehdy znelíbilo žít ve společném státě s Čechy a Slováky….

I dnes touto fanglí zrady mávají ti, kterým nestačilo šedesát milionů lidských životů ve druhé světové válce, která byla v každém případě pokračováním té první / deset milionů ztracených lidských životů /.

Fangličkáři kryjící se tu funkcí ministra /jak příznačné, že KULTURY!!!/, tu funkcí tak zvané „neziskové“ organizace, kterých je u nás i jinde ve světě se stejným úkolem – zradit, mnoho. Za jidášský groš.

Několik dnů před 25. prosincem 1938, volal telefonem Čapkův dobrý známý : “ Co je s Vámi Čapku ?“ Dostal od mistra povídek, cestopisů, románů a divadelních her i výborného fotografa, tuto odpověď : „Umřel mi svět !!“

Mistr pera, pronásledován – přímo štván tehdejším tiskem druhé republiky, který vinil Čapka spoluúčastí za krach státní politiky prezidenta Eduarda Beneše vůči rozpínavosti nacistů německých i jejich páté kolony v Čechách i Moravě – henleinovců a na Slovensku a Podkarpatské Rusi jim podobných hlinkovců.

Nejen jako vždy prodejný tisk, se takto hanebně projevoval. Dokonce poštvaní jacísi studenti / jak dobové /, neváhali a před bytem Čapka vyřvávali svou zášť.

Mistr zemřel, oslaben tím vším a po slabém nachlazení na zápal plic. Gestapo ho nedostalo, jen jeho bratra Josefa – malíře a autora pohádek, kterého nacisti zahubili v koncentračním táboře těsně před koncem války.

Vzpomínky na tuto dobu nemohu mít, protože v té době mne maminka nosila v peřince.

Ale po osmi letech a později jsem v naší maličké vesnické knihovně přečetl kde co. V každé knížce byl na několika stránkách vždy razítkem otištěný nápis :

JSEM ČESKÁ KNIHA. POSILOVALA JSEM NÁROD V TĚŽKÝCH DOBÁCH. PROTO MNE ŠETŘI DĚKUJI.

V mé osobní knihovně je řada knih Čapkových. Karla i Josefa. Z jedné z nich, vydané v r. 1987 slavnou edicí Máj, patřící vydavatelství Mladá fronta – blahé paměti, Vám čtenářům Kosy, s dovolením vlka, přetisknu úvod Miloše Pohorského, který za mne dokonale ocení spisovatele lépe, než bych to dokázal já.

„Od šedivého prosincového dne v tragickém roce 1938, kdy vzal Čapek naposledy do ruky pero, už uplynulo pomalu padesát let. Z odstupu času, poznamenaného tolika převratnými událostmi, jako by však byla významnost této umělecké osobnosti ještě zřetelnější a viditelnější.

    Život a dílo spisovatele Karla Čapka mají v české kultuře a v dějinách naší literatury opravdu zvláštní místo. Čapek začínal těsně před první světovou válkou. Tehdy ještě společně s bratrem Josefem, jenž se potom stal významným malířem, a pohromadě s dalšími vrstevníky hledali nové umělecké možnosti, protože ke starým formám, jež souvisely s výchovnými úkoly umění ve službách národně osvobozovacích programů a se snahami vyvolávat pokud možno podrobnou iluzí zobrazované reality, se už ztrácela důvěra. Válka však všechny snahy po generační soudržnosti rozdrobila, takže Čapek pak zůstával vlastně osamocený a navždycky stigmatizovaný katastrofou. Nikdy ho nepřestávala trápit představa, že by krásný a romantický pozemský svět a lidský život, od nepaměti zušlechťovaný prací, myšlením a kulturou, mohly být zničeny. Nikdy nad tím nepřestával pociťovat úzkost. Na válku jako na výchozí bod svého života a tvorby však reagoval jinak než třeba následující generace Nezvalova a Wolkerova. Zatímco většina mladších autorů, přicházejících do literatury po vzniku samostatné republiky, snila o tom, jak v podstatných věcech proměnit společnost ( byli totiž rozčarováni starou dobou, upínali se k revolučním nadějím a strhoval je pochod zástupů slibující vykoupení z individualismu), Karel Čapek byl vůči společným programům i vůči revolučním idejím skeptický. Záchranu života hledal v lidském srdci. Myslel neustále na člověka jako na jednotlivce. Přál si pomáhat lidem jako dobrý praktický lékař. Přidržoval se životních hodnot vycházejících z humanistických tradic – a jejich nedostatečnost a pád potom na konci meziválečného období, v předvečer války, pociťoval i jako svou osobní tragedii. Skončil zároveň s nimi.

  V rozsáhlém literárním díle, zahrnujícím povídky a romány, bohatou tvorbu žurnalistickou a dramata, překlady a studie, vytvořil Karel Čapek zvláštní a originální umělecký „svět“. Stále jako by unikal do romantických dálek – snem a utopií, hravou fantazií a ironií, lyrismem touhy a melancholie – a přitom se až úporně přidržoval dané chvíle a dané životní situace a počítal s aktuálními potřebami a zájmy. Svou tvorbu s nimi chtěl Čapek i prakticky spojovat.Tento „svět“, zachycený osobitým jazykovým stylem, moderními tvary a jako podobenství současnosti, nepřestává čtenáře zajímat a vzrušovat. Zřejmě proto, že v něm vládne spisovatelova schopnost navazovat důvěrný a zvídavý kontakt s nejobyčejnějšími, nejprostšími věcmi, s jejich poezií a s jejich tajemstvím, s všedními lidskými starostmi, obavami a potěšeními, že se v něm promítá pokorná úcta, láska a obdiv, že v něm zaznívá pořád citově rozjitřená a intelektuálně bystrá úvaha o tom, jak člověku pomáhat, jak si člověk osvojuje svět, jak se sbližuje s druhými lidmi, a varování před nebezpečími, která zneklidňují lidstvo.

    Jedinečnost Čapkovy osobnosti a tvorby je dosvědčována rovněž stále připomínaným významem pro kulturu světovou. Z české meziválečné literatury získal největší jméno, ovšemže vedle Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války, právě Karel Čapek. Ve dvacátých letech ho nejprve proslavila jeho dramata, a Čapkem použité slovo „robot“ přešlo z jeho hry RUR dokonce do některých cizích řečí jako označení stroje podobného člověku. Později, zejména ve třicátých letech, byl známý nejenom jako prozaik a dramatik, který se dovede pozorně dívat kolem sebe a vyprávět o problémech soudobého člověka a lidstva, ale i jako reprezentant demokratické kultury evropských národů ohrožených fašismem.

    Tuto jedinečnost potvrzuje i trvalý zájem čtenářů doma. Karel Čapek se vydává a čte. Jeho knížky lákají, aby se s nimi současníci znovu a znovu vyrovnávali, a mnohé stránky jeho díla vidíme dnes dokonce jasněji než v době, kdy se objevovaly poprvé. Čapek zůstává jako velký český slovesný umělec mnohostranného nadání, vynikající širokým vzděláním, schopností nacházet na nejrůznějších věcech a lidech kolem nás nové stránky a nové souvislosti, jako spisovatel s nápaditou obrazotvorností, s čerstvými smysly a s rozmanitou životní zkušeností, jako básník, který v každé větě dovede překvapit něčím nečekaným. Literární dílo Karla Čapka prostě nepřestává „žít“, abychom užili slova, které zpravidla označuje tu zvláštní formu existence starších literárních děl, když z nich určité slovo, obraz, myšlenka, motiv nebo postava přes proměny času setrvávají v paměti národní kultury. Zůstávají zřejmě proto, že v nich je obsaženo něco, co i dnešního člověka může zajímat.“

Tak toto byl úvod, který napsal pan Miloš Pohorský. Uspořádal a tímto úvodem otevřel Výbor z díla Karla Čapka, který nazval Pozdravy. Jde o rozsáhlý výbor z díla mistrova. Povídky, cestopisy doplněné autorem jedinečnými perokresbami a uzavírá ji hra o třech dějstvích MATKA. Ze které přidám strhující závěr, který hovoří naprostou současností k nám, žijícím ve století jedenadvacátém.

  Ženský hlas v ampliónu Slyšte, slyšte, slyšte ! Voláme k amliónu celý svět ! Voláme lidi ! Nepřátelská letadla napadla dnes vesnici Borgo a svrhla pumy na obecnou školu. Do prchajících dětí střílela ze strojních pušek. Osmdesát dětí bylo raněno. Devatenáct dětí postříleno. Třicet pět dětí bylo výbuchem…..roztrháno.

  Matka Co říkáš ? Děti ? Copak někdo zabíjí děti ? Toni hledá na mapě. Kde to je….. kde to je….

  Matka stojí jako zkamenělá. Děti ! Malé usmrkané děti !

Ticho.

Matka strhne se stěny pušku a podává ji oběma rukama Tonimu. S velkým gestem. Jdi !

  O p o n a

Dnes máme Boží hod! Copak někdo zabíjí děti?

Nová republika